Autoři poukazují na problém ve výzkumné veřejnosti, o kterém se nemluví. Nebo nechce mluvit? Jedná se o problémy spjaty s replikacemi již hotových studií. Ukazuje se totiž, že příliš časté replikace vedou k dezinterpretaci výsledků a vyvrácení původních výsledků. Tato vyvrácení jsou však mylná, protože při replikaci studie došlo k zásadním pochybením – ať už v metodice výzkumu, designu studie či podvědomým motivacím replikačního pracovníka.

Snaha získání pozornosti od kolegů, vlivu v oboru a samozřejmě publikování v prestižních vědeckých časopisech vede výzkumníky k překotnému zveřejňování replikačních studií, které výsledkům původní studie odporují. To se děje na úkor skutečného poznání, které by mělo být ultimátním cílem jakéhokoli výzkumu. Stačilo by přitom potlačit vlastní ego a zamyslet se, co skutečně chceme zjistit. Replikační autoři by pak mohli oslovit autory původní studie a vypracovat plán analýzy nebo diskutovat odlišnosti společně. Skromnější, avšak o to zvídavější přístup k výzkumu by mohl vést ke kolektivnímu poznání, ve kterém vyhrávají všichni.